Popsaná příhoda se traduje v Baťově rodině dodnes. Osvědčuje ji jak brazilská^1/, tak severoamerická^2/ větev potomků Jana Antonína Bati^3/. Pouze nepřímo lze dovozovat, jaký význam pro vymezení nástupnictví Jana v podnikání měla. Pro ucelenost si přečtěme, jak o příběhu samém s odstupem let psal hlavní aktér.

..... Zájezd do Zlína s penězi probudil znovu Tomášův zájem o nás, nevlastní bratry. Když jel z Vídně, zastavil se v Hradišti a přišel do Rybární. Nebo snad to bylo o něco později. Já jsem ho tenkráte neviděl, protože jsem byl velmi zaměstnán. Bylo to zrovna tehdy, kdy se mi hodilo, že jsem mohl celému tomu shromáždění kluků rybárňáckých vyprávěti, jak jsem jel v druhé třídě s Tomášem do Hradiště.

Ani mi nenapadlo, že je to nějak dozlobí. Ale kluci, kteří dosud v životě nejeli vlakem – kromě Lojzka Latového, který jel do Napajedel k tetě jednou na prázdniny – tomu nevěřili a zdálo se jim opovážlivé, že já takové věci vykládám. A že lhu.

Rudolf Stašů, nejsilnější, to považoval za rouhání a darebáctví, že jsem já jel, nebo že to říkám, vlakem druhou třídou. Začali se na mne hrozivě rotit.

Bylo to vzadu na pastvisku a domů daleko, plot vysoko, a já jsem ještě k tomu měl porouchanou pravou ruku. Následkem toho jsem byl nucen cvičiti se trochu v sebeobraně bez ní.

Našel jsem si kámen, který vypadal trochu jako cívka, takže se dal dobře uvázat na špagát. Ten jsem měl vždycky v kapse a tak, když kamarádi začali následkem Rudka reptati a vyhrožovati, vytáhl jsem si kámen z kapsy a odskočiv stranou zatočil kamenem nad hlavou.

Některé z nich tato nová zbraň zarazila, jiné začala zajímat.

Dívali se, jak jí točím nad hlavou, a dohadovali se, jestli bych se opovážil někoho jí uhoditi a jestli bych se trefil.

Trvalo to dosti krátkou dobu, ale stačilo to, aby to svedlo zájem na tuto zbraň, protože Rudek upustil od svého záměru nabít mi, vzhledem k tomu, že viděl, že se mohu ubrániti i jednou rukou docela dobře, následkem čehož útok na mne přestal pro něj být zajímavým. Vědělo se velmi dobře, že jeho otec, vysloužilec z obsazování Bosny, kde byl zupákem, skorem nikdy Rudka neřeže, když se pral, ale že vždycky Rudek dostane, když je nějak poraněný.

Byli jsme tak zaměstnáni sebou samými, že nikdo neviděl jakési lidi, kteří se na nás od nábřeží dívali. Teprve od maminky jsem se dověděl, že Tomáš tam byl i se svojí snoubenkou a že mne viděli se s klukama prát. Maminka mne plísnila:

„Bože synku, co si teprve teď Tomáš řekne? I ta jeho Mařenka? Vždyť víš, že tě chtí pořád do Zlína, že se tu zdivočíš. A teď, když sem přijedou jednou za dva roky na návštěvu, tož tě akorát musí najít ve rvačce. Tak mi to děláš všecko těžké ....“

Nepomohlo vysvětlování, že jsem si přece nemohl nechat nabít za to, že jsem jim vyprávěl o druhé třídě a jak jsem v ní jel s Tomášem.

Tomáš mi to ale po létech vysvětlil z jiné stránky.

Řekl mi, jak mne tehdy našel na lukách mezi tlupou kluků rozhodnutých nařezati mi, an stojím uprostřed s jednou rukou ovázanou, toče druhou nad hlavou provázkem s kamenem:

„Tenkrát jsem si umínil, že tě zacvičím do rodové ševcoviny, protože je to duch nezlomnosti a ochoty jíti za svou věcí třeba proti všem, který staví a buduje. Takový duch potřebujeme my, upocení Čecháčkové, abychom obstáli ve světě a před světem. Tož nekritizuj, kde bys měl chváliti.“

 ^1/ v knize Miroslava Ivanova Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše, str. 37

^2/ dle Johna Nash-Bati – Jan Antonin Bata

^3/ obrázek z této události zdobí obálku knihy Jana Antonína Bati – Román života, vydané p. Markem Belzou